.: Podzim je dobou výletů
...a samozřejmě bilancování, ale to má každý jinak. Tak já například dneska zjistila, že už všichni moji bývalí chlapci jsou otci. Ale to jen tak, na okraj. Netrpělivě jste čekali na pokračování toho dobrodružství a já jsem na vás zcela drze zapomněla. To je samozřejmě neomluvitelné, ale pokusím si to s vámi ještě nějak urovnat. Minimálně vám ve zkratce naservíruju posledních pár měsíců.
Takže tedy od začátku, resp. od konce mého posledního norského dobrodružství. Otupena flåmskou realitou, netrpělivě jsem vyčkávala příjezdu knížete Andreje do města Bergenu. Pak najednou byl ten den za rohem, sbalila jsem raneček a vydala se tam. Muže jsem vyzvedla, ukázala mu, kde prodávají nejlepší rozinkové "boller" a kde čerstvé krevetky, a protože tradičně pršelo, přečkali jsme večer v nevytopeném hostelu. Brr. Říkáte si, pche, proč nám to píše, co to je za dobrodružství. No, není, máte pravdu, ale něco vám tu napsat musím. Ale jak jsme na tuhle běžnou noc vzpomínali při naší druhé návštěvě stejného hostelu, zažili jsme noc hrůzy – kromě brebentivých Američanek, které vstávaly ve tři ráno na letadlo, pochrupujících Číňanů a neustále se převalujícího neidentifikovatelného pytle se přidal tuberkulózně chroptící černoch. Neskutečné. V šest ráno jsme už byli sbalení na chodbě, protože strach z nákazy neznámou nemocí byl silnější. Norský metalista, který chudák vyfasoval palandu nad tím černokašelníkem tam ležel s vytřešťěným výrazem, peřinu svíral ve spocených dlaních a nervy mu povolily asi tak za deset minut po nás... Ne, nezadusil ho polštářem, ale taky se raději zdekoval. Tak to bychom měli veselou historku.
A co bylo mezi tím? Cesta do Finse a přes hory do Aurlandu a do Flåmu, několik fotek tady (zadna velka kvalita, ale uz nemam misto, na nahrani vetsich, pardon):
(konečně jsem na fotoaparátu našla samospoušť, to je radosti!)
Pak tedy výlety po okolí Flåmu, taky paráda, několik dokumentačních zde:
Neodolali jsme i nějakým těm sportovním radovánkám.
Tohle byl skvělý výlet, chata, ke které jsme mířili, se zdála nedosažitelnou. V mlze a mracích se nám stále zdálo, že už tam přeci musíme být, že tohle už přeci přesně odpovídá popisu (a pak se vám to jako hodne otevře, a už dlóouho tu chatu uvidite, ale ještě k ní dlooouho půjdete...). Takže pokaždé, když se otevřel nějaký ten výhled, tak jsme byli přesvědčeni, že už chatu vidíme... a zas to byl jen velký kámen.
Takže výlety po okolí bychom měli. Bylo nádherně a kdo mě nenavštívil, může jen litovat, hehe.
Pak jeden větší výlet zpět do republiky, tentokrát to vidím na delší dobu na jednom místě, ale nechci nic zakřiknout. A jak se na tom jednom místě mám? Inu, radostně si užívám dýní hokaido a jiných vymožeností podzimu, čtu (až příští rok vyjde Gaute Heivoll v češtině, určitě si to kupte, nebudete litovat) a učím v jazykovce. Brzo něco přeložím, tak se těšte.
.: poslal kyrgyzstan 11.11.2011, 18:01:55, Komentáře (2)
.: Z chlupatý deky
Ano, ano, vím, trvá mi to. Ale poslední příspěvek nekomentovala ani věrná Jana, takže myslím, že už sem stejně nikdo nechodí. Nu což, jestli nechodí, tak nechodí, můžu si psát jen tak pro sebe. Stejně si většinu času tady pro sebe mluvím či zpívám, takže psát si pro sebe už nebude takový rozdíl. Chtěla jsem se vámi podělit o nějaké omračující a dechberoucí zážitky (jak by napsali na aktualne.cz – tenhle server, a paní žurnalistka Betty Růžičková zejména, mi dokáže na tváři vykouzlit pokřivený úsměv a do očí vehnat slzy studu. Článek o Kapverdských ostrovech, na který jsem v rámci harvestování internetu narazila, je neskutečná perla. Nemůžu se nepodělit o vybraná originální spojení, která mi jméno paní Betty asi navždy zapíšou "do duše i srdce", jak uvádí sama autorka. Tak nejprve ostrov Boa Vista, ten je "významný zejména pro želvy, které tu každý rok vylézají na břeh a vyhrabávají si hnízda". Skvělé, želvy si na ostrově jistě užijí, snad tam bude i něco pro turisty. Ano, velryby: "Zážitkem, který stojí za to vidět, je pozorování velryb, které tu probíhá od prosince do února". Musím tam jet, vidět zážitek se mi v životě ještě nepodařilo. Taky se těším, že při procházce ostrovem narazím na lagunu, au. Pobyt mi zpestří místní lesy, musím se jen domýšlet jak asi... Snad nějaký nonšalantní bonviván v stínu pinií? A zase ty želvy. Želvy kladoucí svá vejce. Ach jo, želvy kladoucí kachní vejce by byl přímo zázrak. Ja vím, jsem hnidopich a každý dělá chyby, ano, vím. Ale proč se mi do duše vkrádá myšlenka, že český deník pod pseudonymem Betty Růžičková zaměstnává Google Translate?). A odpusťte si v komentářích rady typu – nečti tedy aktualne.cz, jo? Chtěla jsem vás jen seznámit s drobnými strastmi svého života nebo mého života.... nebo života někoho jiného?
Jo a taky jsem viděla Číňana cvičit při otevřeném okně rozcvičku, pak malé ptáčky zobající drobečky a sluníčko prosvítající skrzevá suk ve dveřích. Mám se fajn.
.: poslal kyrgyzstan 25.08.2011, 20:48:00, Komentáře (4)
.: Tropy, knihovna a opět losí pes
Dny plynou, asi bych řekla, že celkem rychle, protože dnes jsou to už dva měsíce, co jsem zvedla paty z Ruzyně.Dlouho jsem vás zanedbávála, ani všechen ten popel z vlasů teď nemůžu vyčesat... Ale poslední dva měsíce alespoň ve zkratce: výlety po okolí, výlet do Vossu do knihovny a za čerstvým povětřím, výlet do Myrdalu na borůvky, výlet s rodiči z Myrdalu do Flåmu. Fotografie opět na picase, kdo neví kde to je zeptá se nebo zabrousí do historických zápisků z minulých měsíců.
Trochu krátký zápis, co? Nepřipravila jsem si bohužel nic zábavného, měla jsem nějaké skvělé postřehy v průběhu těch dvou měsíců (minimálně dva), ale ty jsem v průběhu času zapomněla, omlouvám se. Musíte se tedy spokojit s tím, když vám napíšu, že pozoruji vrabečky a konipásky, to mě uklidňuje. Toužím spatřit kulíka, ale nevím jak vypadá, takže čekám na slíbené obrázky abych ho mohla identifikovat. Taky chodim plavat do fjordu vždycky po večerní směně, ale tuleňe jsem neviděla (prý tu jsou).
Intelektuálně krním, veškerá kultura sestává ze čtení obalů instantních potravin, zpráv a počasí na internetu. Taky jsem objevila post-rock a math-rock, tak pořád poslouchám japonské kapely a je mi s nimi dobře. Čtení mě uspává, filmy nudí. Snad to přejde.
.: poslal kyrgyzstan 13.08.2011, 21:44:11, Komentáře (0)
.: Je-li Lom, je i Flåm
Velevážení přátelé, čas se zase o kousek posunul kupředu a jsem tu s dalším příspěvkem, jistě jste jej již netrpělivě čekali... Omlouvám se, že jsem se už nedostala k sepsání zprávy z výletu na sever. Bylo toho najednou nějak hodně, ale ve zkratce mohu říct, že to bylo krásné, Lofoty a Vesteråly bez turistů okouzlující a cesta vlakem zpět přes téměř celé Norsko do Oslo nezapomenutelná (bohužel si už nevzpomínám proč). Pokud vás zajímá, co se stalo v mezičase od návratu z Norska do dalšího odjezdu do Norska čtěte dále tento odstavec, pokud vás to nezajímá, přejděte na další a pokud vás to nezajímá ani v nejmenším v pravém horním rohu je takový červený čtvereček s křížkem. Pro ty, které to zajímá, dodávám, že jsem v červnu zakončila bakaláře na norštině a na podzim, dá-li studijní, budu pokračovat v magisterstém. Ale znáte to, cesty osudu jsou...
A teď už k mé další cestě, která začala nad očekávání dobrodružně. Několik dní po zkouškách už se v předsíni objevil sbalený mnohakilový baťůžek, se kterým jsem se vypravila do Matičky. Na Dejvické mi zamávaly věrné kamarádky a plna očekávání jsem se vydala vstříc check-inu společnosti WizzAir. Usměvavý mladík mě sice varoval před zpožděním, ale nic konkrétního jsem z něj nevypáčila, takže jsem postoupila do dalšího kola přes všechny ty kontroly až k bráně, nu a pak ohlásili pět hodin zpoždění a po pěti hodinách plných pospávání, čtení Respektu a pozorování lidí v hale nám řekli, že se prostě v pátek večer nepoletí, že máme přijít v sobotu, taky večer. Takže zase zpět cesta rozkopanou Prahou k věrné Janě (vážně slibuju, že Ti to v příštím životě nějak oplatím, protože tenhle mi na to stačit nebude), nervózní se protloukání sobotou a vůbec příprava na cestu do Flåmu alternativním způsobem, protože přesunutý let způsobil, že mi propadla předem zakoupená jízdenka na vlak. Takže jsem si stručně načrtla mapku, připravila cedule na stopování a navečer zase na letiště a už hurá do Sandefjordu. Tam přespání u couchsurfera (děkuji vám, neznámí brněnští couchsurfeři za to, že jste se netvářili moc kysele, když jsem se k vám tak vetřela) na skutečném gauči (celou noc jsem jezdila sem a tam a lepila se na koženku) a ráno vstříc cestě.
Vyhlídky nebyly úplně růžové, sice nádherný čerstvý den, ale přeci jen neděle před pondělními Letnicemi, kdy má většina Norů volno a skrývá se na chatách. Hostitel mi popřál hodně zdaru, ještě párkrát zapochyboval, že bych to mohla zvládnout a už jsem stála za benzínkou a nasedala do prvního auta na které jsem mávla. Skvělé. Takže Drammen. Tam za deset minut další vůz, paní umělkyně jedoucí z Dánska do Haugesundu, příjemně plynoucí konverzace cestou do Konsbergu. Tam jsem ve stínu borovice posvačila sušenky od babičky (díky, babi) a za chvilku už konverzovala s Kataláncem o krásách dřevěných kostelíků. Namísto stopu se mi tak dostalo celého výletu se třemi kostelíky a jedním skanzenem a nadto odvoz až do Flåmu. Tady je pár fotek:
Zbytek fotografií přijde zase na pikasu, nebojte, No a co dodat závěrem, po dobrodužné cestě jsem zapadla do běžného pracovního života v hostelu ve Flåmu, šest dní práce, sedmý odpočinek, jak to má být. Ve volných chvílích podnikám výlety, čtu Ostrov včerejšího dne a snažím se přijít na kloub všem záhadám života včetně významů snů o mluvících gorilách a spreji na gothic účesy ze slz Roberta Smithe. Snad se mi to podaří.
.: poslal kyrgyzstan 27.06.2011, 18:20:44, Komentáře (2)
.: Šťastné dětství v zimě
Ano, ano, ano. Vlastní krví bych se teď už podepsala pod tvrzení, že nejhorší měsíc v Norsku je březen. Za sebe dodávám, že březen v Oslo. Lyžovací šílenství už pominulo, davy turistu odtáhly do svých domovů, zůstaly jen pomalu se rozpouštějící ledové sochy. Jaro je cítit ve vzduchu, ale kupy špinavého sněhu a čvachtající břečka pod nohama vám dávají jasně najevo, že na nějaké těšení se na jaro můžete ještě klidně zapomenout. Ptáci sice zpívají a sluníčko občas zahřeje, ale jinak naprostá beznaděj. Zase se vrátila ta předvánoční chmura s cinkáním lustru a usměvavou rodinou za svátečním stolem. Já vím, nesmím se až do večerních hodin zdržovat v knihovnách a pak se po nocích toulat po tomhle zatraceně bezpečném a zatraceně smutném městě. Jako vždy mě navíc svým magnetismem přitáhly vily na Uranienborgu, které tak neodbytně připomínají šťastné časy pod střechou na Ořechovce... Takže vám je asi jasné, že první dny v Oslo jsem neprožila v nejlepším rozpoložení, naštěstí se dromomanie (kdo neví co to je, vyhledá si, to už znáte...) vláčející mě sem a tam kolem domů se šťastnými rodinami uvnitř ukázala jako chvilková záležitost a po týdnu hlásím, že jsem již usazená a to doslovně (stálé místo ve studovně v Národní knihovně) i přeneseně.
Ze svých toulek přidávám:
.: poslal kyrgyzstan 14.03.2011, 19:09:00, Komentáře (4)
.: Za psíky do Morgedalu
Sice jsem si při lyžováni zramovala koleno, takže se posledních pár dnů musím "držet doma", jak říkají rodičové, ale v pátek jsem si neodpustila výlet do Morgedalu. Moje vedoucí si s manželem udělali výlet a vzali mě tam vozem, je to asi čtyřicet minut jízdy od Bø. Výlet byl vlastně celkem symbolický – ve čtvrtek prý začalo v Oslo nějaké soutěžení v lyžování a Morgedal se chlubí přezdívkou "kolébka lyžařského sportu" – narodil se tu totiž Sondre Norheim opět s přídomkem "otec moderního lyžování", jeden z prvních skokanů na lyžích atd.
Veselá historka z jeho života pro oživení textu: V roce 1868 byl přizván na první národní lyžařský závod v Oslo, se dvěma kamarády se tam na tedy na lyžích vydali a dvousetkilometrová cesta jim trvala jen tři dny a Sondre Norheim závod ještě s přehledem vyhrál. Konec veselé historky.
Co mě však v Morgedalu láklo ještě více byl Olav Bjaaland. Ne, děvčata, není to ten Nor s Volvem, Olav Bjaaland byl účastník Amundsenovy expedice k jižnímu pólu v letech 1910-1912. Narodil se nedaleko Morgedalu a většina těch fotografií z výpravy k pólu jsou právě jeho fotky (včetně té nejslavnější, na které čtveřice polárníků hledí na norskou vlaku vlající nad stanem na pólu). Hlavní ale je, že v muzeu je vystaven ten stan, který měli hoši s sebou. Taky jsou tam jejich saně a lyže a člověk si na to může normálně sáhnout (když se nikdo nedívá samozřejmě – já vím, kdyby to udělal každý, tak to bude celé ošmatané a vůbec se to nedělá... ale mě to nedalo, už ze studijních důvodů že). Takovej hadřík! Obdivuju je čím dál víc všechny tyhle kluky polárnický (všechny teda ne, někteří si můj obdiv ani přes upřímnou snahu nezískali a někteří jej kvůli své hlouposti dokonce ztratili, třeba chytrolín Scott). Fotografie jsem opět vlepila na pikasu.
A teď už zase pokojně popíjím doma horkou vodu a ven nevytáhnu paty ponevádž tam padá rozmoklina a je vůbec ošklivo, až se to na Norsko nesluší.
.: poslal kyrgyzstan 26.02.2011, 20:16:49, Komentáře (1)
.: Tišnovští trampové o mně vědí
Hledám si takhle informace o Nansenovi na internetu a podívejte... co jsem nenašla. Podivnou shodou okolností ve svém rodném městě. T.O. (pro neznalé je to trampská osada) Nansen: http://sites.google.com/site/nastramp/vizitky-prirustky/tonansentisnovsko2010. Na svém webu sice proklamují, že se jmenují podle hory Mt. Nansen, ale já si myslím, že se tak pojmenovali, aby mi udělali radost. Kluci zelený. Takže AHOJ, hoši.
.: poslal kyrgyzstan 18.02.2011, 21:34:00, Komentáře (0)
.: Vrabečkové, Lite a moji polárníci
Dobře, dobře, nebudu vás zanedbávat a píšu. Poslední zápis nebyl moc optimistický, ale už jsem se vzpamatovala a snažím se z okna moc nekoukat. Což ale nejde, protože napadl nový sníh a na něj krásné svítí sluníčko a ze střech lezou rampouchy a vůbec je krásně. Zatím jen vycházkuju, ale v pondělí snad už budu mít lyže, tak možná po mnoha letech si zase něco pořádně narazím nebo nalomím... Čas utíká hrozně rychle, už jen tři týdny a kousek a postěhuju se do Oslo. Ani se mi tam moc nechce, popravdě.
Ale popořádku, co se dělo. Všemožné byrokratické zařizovačky na začátku, knihovničení v katalozích a šťárání v literatuře, pochůzky a pak hlavně sezení doma a čtení a psaní. To vše proloženo dívčím výletem k jezerům s přespáním. Bylo krásně, v noci čerstvý mráz nutící pohybovat čas od času prsty na nohou, ale zvládly jsme to i bez přístřešku či stanu a ráno na nás byla krásná námraza. A vůbec to bylo fajn. Samé zdatné tábornice, studentky oboru outdoor life... co víc si člověk může přát. Leda to, abych příště nebyla tak hloupá a nenechala si boty venku, protože byly ráno jako kámen a dalo mi pěknou práci se do nich dostat (a to jsem je prosím pěkně, vy všichni moudří zálesáci, měla pod hlavou). Akorát jsem teda neviděla tu polární záři, i když se prokazatelně nad Telemarkem ukázala noc předtím. Tak snad jindy.
Fotky jsou tady: https://picasaweb.google.com/eva.dohnalkova/Norsko_unor#
Pak tedy zase čtení, psaní, čajové dýchánky a společné vaření, na pletení a háčkování ještě nedošlo, nejsem na to tak zdatná, ale při večeru s Norkami, kdy dvě pletly, jedna háčkovala a třetí čuměla, protože nic z toho neumí, jsem se cítila trochu trapně, to je fakt.
No a teď už sedím doma, užívám si japonských Lite a snažím se číst. Velice se bavím u Nanasenových zápisků z cesty přes Grónsko, česky to bohužel nevyšlo, musíte počkat, až vám to přeložím a někde to vydají.
.: poslal kyrgyzstan 12.02.2011, 15:01:00, Komentáře (4)
.: I toto je Norsko
Včera za naše okna přijel stroj. Cely les zmizel během večera. Normálně se v Norsku nepracuje po čtvrté hodině odpoledne. Včera asi udělali výjimku... nevadila práce po setmění, asi aby si nikdo nevšiml.
https://picasaweb.google.com/eva.dohnalkova/Norsko2011?authkey=Gv1sRgCO__093d9qaukQE#
http://www.youtube.com/watch?v=9u9R5kU9L6U
Smutné.
.: poslal kyrgyzstan 10.02.2011, 10:56:00, Komentáře (1)
.: Na sever... a na jih
http://www.youtube.com/watch?v=vsVz0b3GXFU
.: poslal kyrgyzstan 7.02.2011, 14:59:00, Komentáře (2)
.: Hromady sněhu a lesní obrazce
Vážení, jsem zpět. Vídeňské letiště mě přivítalo známou lavičkou, kterou jsem zahřívala před několika lety při cestě do Kyrgyzstánu. Teď jsem se na ní pohodlně usadila znovu a opět pozorovala ten turecký cvrkot na letišti. Mám z toho smíšené pocity. Je to sice blíž a pohodlnější cesta, i letiště je asi fajnovější než Ruzyně, ale nějak mi chybělo to odpoutání od českých reálií, nebo já vám nevím. Prostě zvláštní pocit. No a taky mi tentokrát bylo nějak víc smutno, asi jak je ta zima, tak se člověku ani nikam nechce. Ale přemohla jsem se a do letadla vstoupila, bylo skoroprázdné. Cesta mi zase utekla v proklimbávání, které mi spolucestující balkánské ženy přetrhávaly svými pisklavými hlásky. Pak jsem najednou otevřela oči a to už se pode mnou rozprostírala ledová země Niflheimu, jen v černobílem provedení se zdála opravdu pustá a nehostinná. S lesních obrazců jsem se snažila vyvěštit, co mě tu tentokrát čeká, ale posuďte sami: hlava faraona, mořský koník a srdce. To si nějak neumím vyložit. Jestli mi poradíte, budu ráda. Pak se už začaly objevovat i barvy, ale byla to jen umělá osvětlení budov a trocha červeně na obzoru. Pak už jen severské šero. To bude veselé.
No a teď už jsem v Bø. Ve stejném domku jako před Vánoci, jen o dva pokoje vedle. Za okny je plno sněhu a v pokojíku pořád stejné chladno od nohou. Tak na mě myslete, ať se k tomu psaní co nejdříve odhodlám.
.: poslal kyrgyzstan 2.02.2011, 21:46:00, Komentáře (4)
.: Zpátky u Sykačů
Poslední týdny v Telemarku byly náročné, bylo toho hodně, ale nějak mám potřebu vám to všechno vypovědít, prostě abyste měli pocit, že můj výlet byl náležitě ukončen...
Jednak tedy jsem absolvovala dvě velké zkoušky na které jsem se svědomitě připravovala dnem i nocí, přečetla a popsala mraky papírů, oprášila si snad veškerou svojí norskou slovní zásobu a gramatiku a vůbec po dlouhé době mám pocit takového toho opravdu přínosného učení. Výsledky zkoušek bohužel ještě neznám, ale doufám, že to všechno dopadlo dobře. Nebo aspoň chvalitebně.
Pak jsem také absolvovala množství večerních posezení s kamarády, kteří se postupně vytráceli na svá evropská či americká zimoviště. Nevím z jakého důvodu jsem na těchto skromných večírcích byla považována za kuchařskou královnu (já, ano, čtete dobře). Prostě že by v Americe nikdy nedělali bešamelovou omáčku? (Taky se musím veřejně přiznat, že na těstoviny s kečupem a sýrem nedošlo ani jednou.) O klouzání na vodopádu jsem už psala, pořád čekám na videa od Kirsten, abych prokázala, že jsem se účastnila i já... Pak sobota, Kirsten jede domů. Slibuju mávání na nádraží ale zaspávám a zmateně rozklapnu oči deset minut po páte, vlak měl odjezd v pět pět. Takže obligátní slzičky a už posílám omluvné zprávy... nejhorší kamarádka na světě, den dummeste vennen. Jaké je moje překvapení, když obdržím polo anglickou a polo norskou zprávu od překvapené zaspané Kirsten. Ajejej. Čeká mě tedy povedená taškařice v ranních hodinách, z neznámeho důvodu kamarádka nevstala včas a tak nastává půl hodina zmateného pobíhání, buzeni spolubydlících a zajišťování cesty na letiště. Uf. Nakonec klapne taxík do Notoddenu a odtud bus na letisko. Teda. Takže nakonec nejsem nehorší kamarádka a ještě se i stihneme rozloučit. Jenže pak tedy zůstávám vzhůru v sobotu v šest hodin ráno. Tohle je na mě moc. Moje biologické hodiny se uplně přetáhly a já nemůžu ani číst ani spát. Zmateně civím na kavalci.Zachrání mě až Henrik Wergeland u kterého pokaždé zaručeně usnu :) Promiň Henriku. Pak sobota studijní. Naražené zápěstí hlásím až u realismu, prosím pěkně.
No, neděle, dlouho očekávaný vánoční koncert, loučení se spolusboristy. Marně se zaříkávám, že neuroním slzu. Prostě to nejde, já vám nevím... kde se to v člověku bere... ten neklid.. ale ne, to je zase něco jiného. Žádnej neklid. Prostě stres před zkouškama a pak taky zase už myslet na cestu a prostě jsem citlivka tak se dojmu snadno. Říkala jsem vám o svých slzách nad grimstadskými lokálními novinami? Řeknu vám to, stejně už nemám co ztratit. Normálně jsem se rozbrečela nad obrázkem sobu ve výloze místního obchodu. Byli tam sobi a umělý vánoční stromek s dumpapeny a já se nad tím normálně rozbrečím! Ušmudlaným prstíkem jezdím po předpokládaném hebkém sobím kožíšku a stane se jen to, že rozšmudlám tiskařskou čerň i na stomek a umělý sníh. A tohle jsem prosím já. Evuna Dohnalkic, srbska turistka v Norsku. Zachránila mě až moušlavá kapuce spolubydlící Birk, jak to pěkně šijou ti Dánové, radost pohladit. Skoro jako hebký sobík. Tak konec s tou ponornou studií do ženské (silné a statečně dívky a dámy prominou) tedy vlastně jen mojí duše, jinak byste se závěru pobytu nikdy nedočkali.
Pěkně popořádku, v pondělí zkouška z literatury. Ve vydýchané tělocvičně sedí několik desítek (ne, několik set!) studentů všech možných oborů a všichni píšou, počítají, ale mě se zdá, že spíš pořád někdo chodí na toaletu či šoupe židlí, abych se mohla co nejméně soustředit na Amalii Skramovou a chuděru Karen, která umrzne v přístavním domku v Kristianii na Vánoce někdy ke konci devatenáctého století. Ale pět hodin uplyne jako voda, společně se šmíráky je to patnáct listů papíru. Uf. Kdo by to do mě byl řekl. Pak s těžkým vakem do knihovny, pěkně jim tam vyrovnám celou svou půlroční nasyslenou knihovničku, a domů, k zavazadlům a praní závěsů a všemu tomu co předchází odjezdu. Již několik dnů předem jsem po norských holubech odeslala domů deset kilo knih, takže problém s místem v zavazadlech nemám. Překvapivě se jako největší problém ukázalo sbalení kufru tak, aby byl dostatečně vycpán ve všech rozích a nedošlo k jeho promáčknutí a poškození, jako se stalo při cestě sem. Takže to bylo, ponožka sem, šála tam, spacák rozbalit a pěkně vecpat do rohů. Dobře míněné rady spolubydlících o vyplnění kufru papírem ignoruji. Ještě by mě určitě nařkli z pašování norského papíru, znám se. Jenže zabaleno mám během hodiny a pak tedy civím a v úterý ještě na klouzaču, ještě jedna várka do knihovny, rozloučení s vyučujícími a poslední posezení se zbytky přátel. Vesele vystoupení zajistí rodiče předčítající do telefonu norský dopis. O jeho obsahu se zmíním dále, takže i když vás to už asi nudí, čtěte dál (to je marketing, co? nebo jak se tomu říká...). Odjezd ráno pětkou do Oslo. Kudrnatý culík o dvě sedadla přede mnou signalizuje spolužacku z Kristiansandu slečnu K. tak mám českou společnici na cestu do vlasti. Cestou domů už nic podstatného, jen ekvádorský (hádám) přistěhovalec na nádraži v Oslo. Dřevěný kufr s okovanými rohy, na sobě těžko popsatelný úbor neevropského střihu, jakože tmavé sako, ale něco na tom prostě nesedělo. Nechci podceňovat jihoamerické autory, ale přesně tak jsem si je vždycky představovala, jak v padesátých letech vystoupí z vlaku na pařížském nádraží... ale Cortázar to snad nebyl, toho znám ze záložek a z přebalů. Pak už let a výstup u Sykavců. Já vám nevím. Těšila jsem se domů, ale když jsou pořád všichni tak naštvaní, tváří se zle, v metru člověka div neusykali, že jde pomalu s těmi zavazadly... pak hned konfrontace s nepříjemnou obsluhou u stánku s občerstvením. Průvodčímu vadí moje zavazadla, ale nahoru je zvednout nedokáže, mužík modrej. Ale ta Vysočina! Nádhera. To mě zase trochu obměkčilo... No a teď už jsem teda doma. Jak se píše v cestopisech: TADY MOJE PUTOVÁNÍ KONČÍ. Ale vlastně asi úplně ne. Protože ještě k tomu dopisu. Radujte se, veselte se se mnou, v tom novém roce. Norské ministersto zahraničních věci vyhovělo mé žádosti o stipendium a já se někdy v lednu vracím do Telemarku a do Oslo na dva měsíce. Kromě Nansena, Amundsena a Johansena tam už na mě budou čekat i známé tváře. Těším se.
.: poslal kyrgyzstan 17.12.2010, 12:00:00, Komentáře (4)
.: Zábava bez slamníku a vlna až za hrob
Juhů, objevily jsme skvělou zábavičku. Člověk se navleče do všech těch teplých vlněných hadříků, na to něco trochu nepromokavého... a hurá na vodopád. Velice povedená taškařice. Člověk má tedy pak sice ehm sedací obtíže, ale za tu radost to stojí. Navíc je to skoro za rohem, takže v příštím týdnu, který plánuji věnovat studiu před zkouškou literatury, tam budu trávit pauzy mezi jednotlivými epochami... Budu si to pak dobře pamatovat – nojo, koleno, to jsem si narazila v klasicismu a tady kostrč, au, to je přeci už preromantismus. Jestlipak mi zbydou nějaké končetiny ještě na naturalismus?
Jinak malá ochutnávka je zde: http://www.youtube.com/watch?v=KGomaRsAYNc. Jo a taky další fotky na pikase...
.: poslal kyrgyzstan 5.12.2010, 12:12:00, Komentáře (1)
.: Sobotní chvilka poezie
Takže přátelé, abyste neřekli, že vám takhle předhodím Haugtussu a vy ani nevíte o co jde a proč by se vám to jako mělo líbit... alespoň stručně. Haugtussa je básnický cyklus od Arna Garborga, jak jinak než norského autora. S českou kulturou Garborga pojí to, že Masaryk byl jeho velkým obdivovatelem a myslím, že spolu i korespondovali.
Haugtussa vyšla poprvé v roce 1895 a hlavní motiv je život dívky Veslemøy (Haugtussa). Veslemøy je jasnozřivá a tak vidí nejen do budoucnosti, ale taky všechna podivná stvoření kolem sebe, trolly a vůbec tohle všechno co se v norské přírodě běžně vyskytuje. Je to všechno psáno nynorskem a tak mi to dává zabrat, ale říkala jsem si, že byste z toho měli taky něco mít a tak jsem spíchla překlad té básně co jsem vám posílala, ať si při poslechu máte co představovat. Je to volný překlad, určitě tam jsou chyby, protože nynorsk je sice krásný, ale i záludný a navíc nemám ani pořádný slovník a tak. Takže jestli rozumíte originálu a máte k překladu nějaké výhrady, tak mi je napište třeba na mail :) Celé se to jmenuje "Tobě močále a bledá bažino".
Tobě močále a bledá bažino
s vachtou,
kde vzlétá volavka a krouží kulík,
tobě zpívám.
Tobě, suchý vřese na pahorcích,
kde sny klouzají,
zpívám píseň o šeru a přízracích
a prolhaném životě.
Znám tě, soumračná říše trollů,
temná noci!
V bázni prchám; ale občas tě toužím
spatřit zas.
Znám tě, dunění moře
s divotvornou písní;
hrůzu v prsou jsi mi probudilo
již tolikrát.
Znám ten zápas vysilující a vleklý
se zlou vůlí.
Bůh nás chraň před drcením kostí
a porážkou!
Znám tě – znám tě,
kdožs nevyhrál!-
Viděl jsem tvůj zápas, znám tvou cestu
krajem stínů.
Sám jsem zakoušel ten děsivý zápas
po mnoho let,
se zuřivou myslí, ohnutými zády,
s bezmezným smutkem.
Ty mě znáš, dlíš u mě,
ty ubohá duše!
Ještě se ve mě zmítáš,
ve svých poutech.
Dobře znám všechny: mocné trolly,
divokou vůli;
loďku ve vodopádu, báseň v moll,
zhasnou ve výkřiku.-
Však skřivan vzlétne ze zapomenutého hrobu
s písní vítězů;
a vítr sílí od moře
tak čerstvý a dobrý.
i když známe slzy a hrůzu
a bolavé stesky,
musíme zpěvu skřivana věřit,
co slibuje jaro.
.: poslal kyrgyzstan 27.11.2010, 10:59:00, Komentáře (4)
.: O rybí síle
Zase další týden je za námi a vy jste se již jistě netrpělivě porozhlíželi po dalším příspěvku a hle... nezklamala jsem vás. Dlužím vám vyprávění z minulého týdne, říkali jste si zcela určitě, jakpak se jim ten koncert asi vydařil, čerchmantům... a ani teď vás nezklamu – vydařil. No ale pěkně popořádku. Co bylo v pátek víte z minula a v sobotu zase zkouška na sobotní odpoledne. Přesun do Ulefossu, což je asi třicet kilometru odtud. Bývalá modlitebna, kde se koncert konal, mi hned připoměla Příběh matky a otce od Edvarda Hoema (kdo nečetl, má možnost, je to přeloženo do češtiny), v mysli mi hned vytanuly obrysy sehnutých ramen sedláků scházejícíc se zimním večerem na setkání, vítr fičí, zalézá pod nehty a pod kapuce, oblečení těžkne vločkami. Brrr. Naštěstí vevnitř je teplo a koselig (klíčové slovo v norské kultuře), útulno. Celý dům je z bílého dřeva, uprostřed ještě zůstala kazatelna. Krása, skvělá atmosféra a koncert se, myslím, moc vydařil. Na zvídavé otázky odpovídám, že jsme zpívali norsky, švédsky a anglicky. Zkouším teď získat nějaké fotografie, abyste mi věřili.
Večer po koncertu jsme se ještě se sborem sešli doma u jedné spolusborovnice, servírovaly se rybí polévky, koláče a různé další pochutiny. Pak jsme vyfasovali, dle skandinávké tradice, zpěvníky a zpívali jsme (teď šestku, ne šestku ne, ta je moc vysoko pro alty, tak patnáctku...), dokonce došlo i na české písně. Bohužel nikdo z Norů nedokázal vyslovit: snad že ti srdénko vyspat nedá... takže jsem musela slevit a zkusila jsem to s To ta Helpa, ouha v Helpe je bohuzel švarných chlapcou je sto a to prostě pro norský jazyk není. Ale líbilo se jim to a snažili se :) Teď chtějí českou koledu na Vánoce, ale prý by tam nemělo být žádné takové to pščžcch Takže Chtíc, aby spal asi nepřipadá v úvahu... popřemýšlím. No a pak zásadní věc, pohádka o třech kozlícíh mi potvrdila to, čemu jsem nechtěla věřit, že Norové jsou hraví. Ano, tihle jsou. Padesátiletá paní neváhala vlézt pod stůl a předvádět trolla, jen aby mě zasvětili do norské kultury. Pak jsem se zamrzlou nocí vrátila domů a v neděli už jsme začali s nácvikem koled na vánoční koncert. Vskutku vydařený víkend.
Do dalšího týdne jsem vykročila s novými předsevzetími a dařilo se mi, zaspala jsem jen jednou a vůbec jsem dohnala nějaké resty a chválím se (abyste neříkali, že se jen podceňují a trpím trudnomyslností, pozor, zatím ještě ne slabomyslností). Takže jsem desně pilně četla a studovala, absolvovala další zpívání a teď už hledím vstříc víkendu, vstříc dalšímu čtení, vejletu do místního muzea, kde si, dá li štěstí, nakoupím cetky, korálky a zrcátka (ale ani jednu láhev ohnivé vody, protože tu díky Janě mám a ani jednu deku, protože tu zase mám díky norským drahám) a to vám všechno přivezu jako dárky z daleké země, takže se těšte. Můžete to pak se mnou vyměnit za domácí produkty, kožky divých zvířat a barevné oblázky, záleží z čím kdo teď obchodujete.
Takže, jdu si lehnout ke Garborgovi, posílám vám alespoň ochutnávku překrásného nynorsku z Haugtussy, má vážně něco do sebe ten nynorsk...
.: poslal kyrgyzstan 26.11.2010, 19:13:57, Komentáře (2)
.: Praporky, ptáčci a boby na silnici
Tak to na mě přišlo, trudomyslnost. Skisko, Martine... já ten míč nechala doma, sakra. Teď si můžu pinkout leda tak čepicí, kterou vycpu novinama. Novinama, do kterých mi Jana poctivě zabalila pravou osíkovskou slivovici, díky Jano. Poctivě jsem pročetla všechny útržky a udělala si tak dosti mozaikovitý obrázek o české politice a sportu... příště zabal do Kultury, prosím :). Takže míč nemám a ani tu černou píšťaličku od pana Mayerssona. Jsem prostě ztracená. Ale napíšu vám jak se to seběhlo, abyste mě mohli taky politovat. Ve čtvrtek jsem se rozhodla nejít ze školy rovnou domů, ale projít se trochu mezi domky, provětrat si hlavu v mrazivém vzduchu... Lundala jsem se tak kolem všech těch dřevěných osvětlených domků a vtom to na mě padlo. Za okny seděly rodiny, blikaly televize, hřály krby a mikrovlnky... lidé četli noviny a knihy a já si připadala jak hamsunovský hrdina bloudící Kristianií, závidící rodinám jídlo na stole. Mě sice v žaludku taky trochu kručelo, ale spíš mě přepadl ten pocit, že všichni jsou doma a sdílejí své pocity se svými blízkými a to já nemůžu. Pak se do tohohle všeho ještě na uklouzané ulici vyloupl (skoro bych řekla kde se vzal, tu se vzal) chlapeček s boby, tak šest let. Ťapkal přede mnou, asi domu na večeři (nevím, jak to mají v Norsku s Večerníčkem). To už jsem teda nevydržela a odbočila do vedlejší ulice a se zamlženými brýlemi se doklouzala domů.
Naštěstí dnes už se dařilo lépe. Cestou do školy jsem viděla párek hrajících si dumpapenů a cestou ze školy do sboru zase tři třepotající se norské vlaječky (resp. vimpel, což je jen taková ta trojúhelníkovitá vlaječka, ale to je jen zcela zbytečná informace pro znalce, ale taky abyste viděli, že jsem se v tom Norsku taky něco naučila). No a pak už jsem neviděla nic, protože tady v Norsku máme přeci brzo tmu. A taky tu hodně fouká vítr a je tu zima. A zima je tu teď hodně, takže nikdo nikam nechodí a všichni raději sedí doma a pijí kafe a čtou si noviny a knihy a čekají na děti, až se vrátí domů z bobování a zahraničním studentkám to pak dělá smutnou náladu.
No a pak večer, tedy jako dnes večer, ale když to budete číst zítra, tak už včera večer a jestli jste lajdáci a nechodíte si to sem číst pravidelně, tak s vámi se již nebudu obtěžovat vám vypočítávát, který večer to bylo, třeba se můžete podívat do kalendáře a nahlas si to říct, který večer to bylo... tak prostě v pátek přijel zase náš dánský dirigent Jørgen a měli jsme regtig regtig fin (takhle vyslovuje rigtig) zkoušku před zítřejším (jestli to čtete zítra tak si dosaďte dnešním a lajdáci se podívají do kalendáře a sáhou si do svědomí, protože to není pěkné takhle na mě zapomenout, protože já na vás myslím) koncertem. Tak držte pěsti.
.: poslal kyrgyzstan 19.11.2010, 22:13:00, Komentáře (5)
.: Kakebasar, tajemný muž na chodbě a narozeninová smršť
Říkala jsem si, že už asi hrozně strádáte nedostatkem informací o mě... no dobře, tak jinak. Už jsem to nemohla vydržet... no ne vlastně. Pravda je taková, že když dlouho nepíšu, tak pak všechno zajímavé zapomenu a vy si pak myslíte, že se tu snad nudím nebo provádím nějaká alotria. A ani jedno přitom není pravda. Žiju poměrně spořádaným životem mladé pseudointelektuálky, nosím čepici i rukavice, takže si o mě nemusíte dělat žádné starosti.
Minulý pátek připadlo opět něco sněhu a tak nezbylo, než zase navléci punčochy a oprášit kulicha. Norům a Singapůrcům to ale viditelně nevadí, dál jezdí na kole a někteří i v kraťasech (a to si vopravdu nevymejšlím, ale bohužel to nemohu doložit žádnou fotografií, protože jsem z toho většinou úplně štajf a na nějaké fotografování se prostě nezmůžu... případně mě ten člověk mine v takové rychlosti, že ani nestačím zareagovat). Takže sníh. Mlha se povaluje v údolí a kostel pak vypadá jako Noemova archa.. asi nějak takhle. .....................(---------)......................................... (Je to klikací, tak na to klikněte...)
Takže jak říkám sníh a s ním obligátní koulovačky a někteří stavěli i hrad a sněhuláky obřích rozměrů. Spolužačka Kirsten se rozhodla vytvořit sochu Moai, ale dopadlo to spíše jako nějaké to stvoření, které se nastěhovalo do muminího domu, když Morana kroužila kolem (kdo si vpomíná, ať zvedne ruku). No a v sobotu byl Kakebasar. Skvělá věc, myšlenka postavená zřejmě na tom, že v Norsku byly (a snad ještě jsou) zakázány hazardní hry... Nory to přirozeně svádí a tak, když zrovna nemají cestu do Prahy, ukájejí svoje touhy nákupem losů. A to se hodí, zvláště, když jste nevýdělečná organizace, jako je sbor Akantus, jehož jsem, po zaplacení semestrálního poplatku, členkou. Ale to už asi víte. Věc se má tak. Každý člen sboru upeče dva koláče a ty v sobotu ráno doručí na smluvené místo – bohužel ne na půdu báby Jeremiášky, ale do místního nákupního centra, kde je již převezmou ti, kteří celou tu slávu v daný den mají na starosti. Všech 42 koláčů se rozloží na stůl, k tomu se zapálí pár svíček (v norštině spadají svíčky do kategorie "levende lys" – živé, přirozené světlo, což nechápu, ale budiž), smíchají se nevýherní losy s těmi výherními a pak se jen do kasičky střádají peníze za prodané losy a šťastným výhercům se blahopřeje. Jak prosté a jak účinné. Během prvních dvou hodin jsme utržili přes tisíc NOKů (los stál dva NOKy). Peníze jdou na platy profesionálních dirigentů, kteří sbor vedou. Tak to by byl kakebasar. Odtud jsem pílila domů a pak na oslavu narozenin jedné z českých erasmic. Povedený večer. Na výrobu krmítka sice nedošlo a ani jsem se nepřipojila k ostatním, když vyráželi na party ve stylu 90. let (takhle asketicky tu žiju), protože jsem si vzpomněla na hudbu devadesátých let a z toho mi nebylo úplně volno. Nechtěla jsem se tedy trápit a vyrazila domů.
Jaké bylo doma překvapení, když po mě chtěl přítel jedné ze spolubydlících telefonní číslo... Trochu jsem se zdráhala, načež mi vysvětlil, že Anna má zítra narozeniny a on by ji rád překvapil dárky, které ráno přinese, tak jestli bych mu kolem páté ráno neodemkla dům, aby to tam mohl nachystat. Tak to jo, jsem pro každou špatnost, takže proč ne. V pět ráno tedy zvoní mobilo, ploužím se ke dveřím... a hle. Kdo to není v kuchyni, připravujíc (doufám, že jsem to tentokrát použila správně) již třetí druh salátu... spolubydlící Anna... chjo. Jak teď z toho ven. Co sakra dělá v kuchyni takhle brzo. Venku je mráz a Miko tam stojí s pytlem (a to jakože pytlem) dárků a s krabicí ve které trůní vynikající pěnový na jazyku se rozplývající rozkošně obrovský dort. Jak by řekl klasik – Kam s ním. Vpouštím je oba (Mika i dort) do domu ať už si to nějak pořeší. Myslím, že dárky i dort schoval na pánský záchod a čekal, až Anna dokuchtí.. to se načekal. Já upadla do slastného olovnatého moře a probudila se pozdě. A hle! Celá chodba byla vyzdobena dárky, to je teda něco. V kuchyni ten král dortů a kytice.. Teda. Vstala jsem právě včas, Anně dorazili první hosti a tak jsem namísto avokáda posnídala tři druhy ruských salátů, chlebíček s lososíčkem a další východobratrské dobroty. Nojo, prostě ta jejich velká duše, znáte to... Takže myslím, že prozatím mám nanarozeninováno. Teď už mě zase čeká to avokádo a čaj s rumem. Aspoň nějaké povyražení.
.: poslal kyrgyzstan 16.11.2010, 0:19:49, Komentáře (5)
.: S Bø z Bø do Bø
Omlouvám se za tu předložkovou smršť, ale je způsobena tím, že mě o víkendu jedna z vyučujících, která se jmenuje Sigrid Bø vzala na výlet do Setesdalu na místo, odkud pochází (Bø) a jely jsme jak jinak než z Bø.
Bohužel jsem nemohla jet na kole, taže se žádná závratně zábavná historie neudála... Byl to prostě příjemný víkend s velmi intenzivní norštinou plný norské pohostinnosti a nových informací o Norsku. Jestli jsem někdy psala, že jsou Norové chladní, tak to beru zpět, nebo měním slovo chlad za rezervovanost a to jen zpočatku... Jak psal kamarád Jiří o skrytější stránce Noru, dovolím si citovat: "jen musí člověk přihodit pár polínek a pozorovat to tání, jak se jas odráží v jejich očích." Přesvědčuji se o tom, že je to pravda, jen to člověk nesmí vzdát hned na počátku, kdy opravdu chladní a rezervovaní být umí :)
Takže třikrát hurá tomu, že jsem pro sebe objevila Nory!
Jo a taky jsem zapomněla napsat, že unaveny, ale spokojeny jsme se v neděli vrátily z výpravy domů (fotky opět na pinkase).
.: poslal kyrgyzstan 8.11.2010, 23:56:00, Komentáře (2)
.: Å gurgle tjære
Nepíšete, tak taky nepíšu. Věnuji se studiu a psaní semestrální práce do norštiny. Večery tedy trávím ve společnosti Fridtjofa Nansena a Hjalmara Johansena... Amundsena si držím od těla, není mi příliš sympatický. Včera jsem v knihovně narazila na chlapecké časopisy ze třicátých a čtyřicátých let a už jsem chtěla vykřiknout, že okopírovali Rychlé šípy, ale nebyl tam Červenáček, takže to bude asi něco jiného. Ale ten styl je úplně stejný. Taky jsem v knihkupectví narazila na první českou knihu v norském překladu a to Kloktat dehet od Topola. Vyšla vloni a už byla ve výprodeji... asi tu postmodernu Norové moc nemusí.
Taky jsem si včera dala nezamykací kúru a dnes jsem již zvládla ponechat kolo celý den bez zámku a vzpomněla jsem si na něj jen asi třikrát... lepším se.
Přidala jsem nějaké fotky, očekávám ohlasy.
.: poslal kyrgyzstan 4.11.2010, 15:36:00, Komentáře (2)
.: Punčocháče budiž tvojí druhou kůží, topení na dvacítku tvým světlým okamžikem...
Ano, přišel sníh. Cestou ze sboru jsem potkala první sypací vůz co se mu sypal náklad, v údolí se drží překrásné mraky. Zítra to možná všechno roztaje, ale už víme, že to nastálo přijde již brzo. Taky je cítit, jak lidi topí dřevem, to je krása.
.: poslal kyrgyzstan 21.10.2010, 22:17:00, Komentáře (0)
