O výletu na konich do hor už jsem něco málo psala a pak se vlastne nacalo moje dalsi dobrodruzstvi. Z hor jsem se vratila do Karakolu, po vleklych byrokratickych tahanicich jsem ziskala vizum i registraci, rozloucila se s rodinou a nasedla na marsrutku smer Balykci. Klasicke ctyri hodiny ubehly jako voda, pri cestovani tady muzete zapomenout na nejakou osobni zonu. Ridic chce vetsinou vydelat co nejvice penez, tak bere kazdeho, kdo mavne u krajnice. Ve voze pro 13 osob se tedy v prumeru tisni 17 lidi (+ nepocitane deti), kdyz je tezky den, tak se tam macka i 20 ubozaku, o tom budu jeste psat... Chlapik v marsrutce mi tvrdil, ze z Balykci zadne marsrutky do Kockoru nejedou, tak jsem si musela zaplatit pekelne drahy taxik, abych v Kockoru zjistila, ze marsrutky jezdi. Sice hodne nepravidelne, ale prece. No nic, pouceni pro priste.
Taxikar me odmitl dovezt az k hostelu, chtel dalsi penize (a ne male), takze me po chvilce handrkovani vylozil v centru a ja pak asi hodinu hledala misto, kde byli ubytovani ostatni. To byl trochu problem, protoze ulice postradaly jakekoliv oznaceni, nakonec jsem to ale nasla a zbrocena potem ulehla na loze. Po neklidnem spanku jsem se zmatorila a jala se hledat ostatni. Samozrejme byli nalozeni v hospode u piva.
Vetsi cast dalsiho dne jsme stravili pred obchodem obstaravaje nezbytne potraviny a vybavu na vylet do hor. Pokazde to uz vypadalo, ze mame vse, kdyz v tom si nekdo vzpomnel, ze jeste neco chybi a zacalo se na novo...Smerem k horskemu jai-loo (misto pro letni pastvu) Sarala Saz, kde by mela byt nejaka jurta pro turisty a za dva dny taky nejaky folklorni festival, jsme tedy vyrazili nekdy kolem 16 hodiny. Ale nebylo to tak jednoduche, protoze jsme uporostred hor zjistili, ze nas taxikar tam nikdy nebyl. Dorazili jsme tedy k jedne jurte v pustine, tam pani rekla, ze jai-loo je jeste dalsich 15 km do hor. To uz taxikar psychicky nezvladl a sproste nas tam nechal. Osival se, ze ma moc dobre auto, na to, aby nas tam odvezl, ze uz je pozde a on se musi vratit domu a kdesi cosi... Tak zmizel, babice mavnula rukou smerem k horam, jojo, tam nekde jsou nejaky ty jurty. Jeste nas upozornila, ze bude asi snezit a zalezla dovnitr a priklopila dvere. Kolegove to chteli hned vzdat a zadat tu osobu o ubytovani, ale to by bylo pod moji uroven. Zavelela jsem smerem k horam a nekompromisne vyrazila. Plany mi zkrizila pomerne prudka reka, ktera mi nesla prebrodit. Tak jsem se potupne vracela zpet a ostatni byli asi radi. Plouzili jsme se tedy smerem zpet k te proklate jurte, kdyz v tom se na obzoru vyloupnul cerveny zigulik a v nem ctvero nalitych Kyrgyzu jedoucich na ryby. V kufru meli nezbytne vybaveni – site a klacky, kterymi mlati do vody a nahaneji ryby. Vylicili jsme jim situaci a oni slibili, ze nam pomuzou. Samozrejme za penize. Napred si zkusili rict o 200 dolaru, tak to neklaplo, nakonec jsme se dohodli na 200 somech. Museli jsme ale pockat, az si zarybari. To trvalo asi 30 minut a pak uz se osm lidi nacpalo do jednoho vozu, batohy ctyr osob se vpravily do kufru a jelo se. Prebrodili jsme reku o ktere taxikar tvrdil, ze tam nemuze projet (o dva dny pozdeji jsme to v pohode projeli s mikrobusem...), pak nas vezli kamsi do hor. Asi pet kilometru pred cilem se ale panove rozhodli, ze jsme jim zaplatili malo a zacali to zkouset nanovo. Nejdriv tvrdili, ze jsme jim dali jen 100 somu, i kdyz dostali 200, a byli dost neodbytni. Asi tim, jak uz byli naliti. Pak s kolegy vypili jeste dalsi lahev vodky, vykourili nescetne cigaret, vzali si jeste stovku somu a zmizeli. Zbytek k jurtam jsme dosli.
Sarala Saz je velika pastvina uprostred hor s nadhernym vyhledem, na stranich se pasou ovce, kozy a kone. To vsechno dela v noci desny randal. Jak to vsechno beci a meci. Ale je tam pekne. Kdyz vam zrovna v pul pate rano nepritapka primo ke stanu kohout a nezacne vitat novy den. Ne, je tam pekne porad. Takze jsme usmlouvali cenu, postavili stan. Cekala me dalsi chladna noc ve spacaku Prima.
Dalsi den jsme stravili valenim se v jurte a hranim karet, neb cele dopoledne prselo. Odpoledne jsme si vyjeli na konich, kteri, na rozdil od tech v Bel Tamu, dokonce i cvalali. Navecer se objevilo par turistu, kteri se sjizdeli na festival. Pri te prilezitosti byla popravena ovce a z te se varil besh barmak, kyrgyzske narodni jidlo, takovy berani ein topf. V den festivalu se najednou prihrnulo asi 70 turistu, coz samozrejme atmosfere moc nepomohlo. Navic organizace festivalu trochu vazla (slibovanou narodni hru ulan tartys – neco jako polo na koni, ale hraje se to s mrtvym beranem misto mice – vylozene odflakli), tak jsme radeji hrali karty. Navecer jsme se vratili do Kockoru.
Copyright © 2003 eLKa, Všechna práva vyhrazena ®, Webdesign: Vít Dlouhý
Stránky jsou tvořeny dle kritérií XHTML 1.0 Strict, jsou CSS validní a splňují podmínky Dogma W4.
Váš prohlížeč nepodporuje HTML 4.0 a CSS, formátování je vypnuto, avšak obsah nebude nijak narušen!